Hormuzský uzel se utahuje: Írán hraje vabank s ropou, zatímco plyn po kroku Kataru vystřelil o polovinu

Blízký východ se ocitl na hraně energetické propasti a s ním i zbytek světa. Zakladatel Skupiny Amper Jan Palaščák v aktuální analýze upozorňuje, že Islámská republika, která ovládá čtyři procenta globální produkce ropy, rozehrála nebezpečnou partii.

Hlavní zbraní v ní není jen samotná těžba, ale především kontrola nad nejužším hrdlem světové ekonomiky – Hormuzským průlivem. Zatímco Teherán opatrně našlapuje, aby si definitivně neznepřátelil Peking, trhy už reagují s brutální přímočarostí. Cena plynu po pozastavení produkce v Kataru vyskočila o polovinu a ropa Brent se nebezpečně přibližuje k hranici, která by mohla začít financovat nové kolo globální nestability.

Podle Jana Palaščáka těží Írán zhruba 3,34 milionu barelů denně, přičemž jeho největší devizou jsou extrémně nízké náklady na těžbu pohybující se kolem 8,50 eur za barel. To představuje pouhý zlomek ceny, za kterou těží Spojené státy nebo Kanada. Většina tohoto objemu, konkrétně 80 až 90 procent exportu, končí v čínských rafinériích.

K dopravě Teherán využívá svou „stínovou flotilu“ čítající přes 400 tankerů, které operují na hraně legality. Právě tato závislost na čínském trhu je podle Palaščáka důvodem, proč se Íránci zatím neodhodlali k masivním útokům na ropná pole sousedů v Zálivu; nechtějí totiž proti sobě poštvat svého hlavního zákazníka.

Padesát kilometrů, které mohou zastavit svět

Hlavním rizikem, na které Palaščák poukazuje, zůstává zablokování Hormuzského průlivu, kudy proudí pětina světové spotřeby ropy a téměř pětina dodávek zkapalněného zemního plynu (LNG). Tato tepna je v nejužším bodě široká pouhých padesát kilometrů a její hloubka nepřesahuje 220 metrů, což z ní činí ideální terč pro miny, drony či útoky malých plavidel. Islámské revoluční gardy už začaly lodím v průlivu oznamovat zákazy průjezdu, což vedlo k okamžitému propadu provozu o 70 procent.

V pondělí ráno se u vjezdů do průlivu tísnilo nejméně 150 plavidel, protože velká rejdařství se odmítají vystavit riziku, které pojišťovny okamžitě promítly do neúnosných sazeb.

Situaci dramaticky vyostřil krok Kataru, jednoho z posledních spojenců Teheránu, který pozastavil produkci LNG. Reakce trhu na sebe nenechala dlouho čekat a cena plynu se během pondělního dopoledne vyšvihla o polovinu výše oproti pátečním hodnotám. Evropská ropa Brent mezitím zdražila o desetinu na 82 dolarů za barel. Tato eskalace ukazuje, že k vyvolání chaosu nepotřebuje Írán nutně odpálit rakety na rafinérie; podle Palaščáka stačí dostatečně důrazná hrozba blokádou, která skrze pojistné trhy efektivně odřízne svět od dodávek.

Putinův bonus a vidina 150 dolarů za barel

Analýza Skupiny Amper varuje, že pokud by došlo k úplnému a trvalému uzavření průlivu, ceny ropy by mohly podle odborníků vystřelit do pásma 120 až 150 dolarů za barel. Takový scénář by byl katastrofální pro západní ekonomiky bojující s inflací, ale stal by se vítaným dárkem pro Vladimira Putina. Vysoké ceny komodit jsou totiž hlavním motorem financování ruského válečného úsilí. Jedinou cestou, jak zabránit totálnímu zamrznutí dodávek, se zdá být vojenská eskortace tankerů, což by sice dopravu zpomalilo a zdražilo, ale alespoň by ji zcela nezastavilo.

Bez okamžité a výrazné deeskalace konfliktu se svět musí připravit na období extrémní volatility. Írán si uvědomuje, že drží ruku na globálním vypínači, ale zároveň ví, že jeho stisknutí by znamenalo otevřenou válku se Spojenými státy i zeměmi Zálivu. Tato patová situace v nejužším bodě světových oceánů tak v příštích dnech rozhodne o tom, zda energetická krize zůstane lokálním výkyvem, nebo se promění v globální hospodářský otřes.

Zdroje info: Autor, Jan Palaščák

Náhledové foto: Pixabay