Měnit práci každé dva roky? Rozhoduje spíš to, zda se ještě učíte, než počet let v CV

Doporučení měnit zaměstnání každé dva až tři roky patří k nejčastěji citovaným pravidlům kariérního plánování. V praxi je ale situace složitější. Záleží na oboru, pozici, fázi kariéry i na tom, co člověku práce přináší, a co už mu dávat přestala.

Dvouletý rytmus není univerzální recept. „Není to pravidlo, ale statistika, ze které někdo udělal doporučení. Zdravý interval je ten, po kterém se přestanete učit, a ten přijde u někoho po roce a půl, zatímco jiný sedí na stejné židli sedm let a pořád ho to posouvá,” vysvětluje Jan Vašík, jednatel kreativní agentury Fairy Tailors.

Proč lidé reálně odcházejí

Formální důvod a skutečný důvod se často rozcházejí. „Lidé většinou neodcházejí z firmy, ale od konkrétního člověka nebo od pocitu, že jejich práce nikam nevede. Peníze jsou až druhé v pořadí, zato se o nich mluví nejlíp, protože je to jediný důvod, který nemusíte nikomu vysvětlovat,” říká Vašík.

Signály, že má smysl začít přemýšlet o nové práci, jsou podle něj dvojí. Prvním je, že se v neděli večer začne pravidelně kazit nálada z pondělí. Druhý je tišší a snadno se přehlédne, stačí si vzpomenout, co nového se člověk za posledního půl roku naučil. Pokud ho nic nenapadne, odpověď má.

Změna zaměstnavatele bývá spojená s profesním posunem i vyšším výdělkem, zároveň ale platí, že očekávání se často rozcházejí s realitou nové firmy.

Jan Vašík: Foto se svolením Jana Vašíka

Kdy začíná být střídání problém

Počet pozic v životopise sám o sobě nerozhoduje. „Kontrolka většinou nenaskočí kvůli počtu řádků v životopise, ale ve chvíli, kdy za žádným z nich nezůstalo nic, na co by daný člověk mohl být pyšný. Kdo mění příliš často, sbírá samé začátky, a to je jako mít deset rozkoukaných seriálů, přičemž ani u jednoho nevidět poslední díl,” upozorňuje Jan Vašík.

Stejný interval nemůže platit pro všechny. V digitálu a kreativě se za dva roky vymění nástroje i klienti, ve stavařině, farmacii nebo výzkumu stihne člověk za stejnou dobu sotva jeden projektový cyklus. Roli hraje i kariérní fáze. Zatímco na začátku se střídání čte jako sbírání zkušeností, po patnácti letech praxe spíš jako neschopnost někde vydržet.

Pokud člověku vadí konkrétní věc, nemusí být odchod jediným řešením. Nikdo se podle Vašíka nestěhuje kvůli jednomu kapajícímu kohoutku, který lze jednoduše vyměnit, a s prací je to stejné, protože když vám vadí jediná věc, ať už projekt, šéf nebo tým, a firma s tím reálně umí něco udělat, vyjde odchod dráž než oprava. Druhý důvod k trpělivosti je ještě prostší, protože věta ‚dotáhl jsem to do konce’ váží v životopise mnohem víc než rok ušetřený tím, že jste odešli dřív.

Dva nebo tři roky tak nemusí být automatický důvod ke změně. Podstatnější je, zda člověk ve své práci stále roste, získává nové zkušenosti a má možnost posouvat se dál.

Zdroje info: Autor, Jan Vašík, fairytailors.cz

Náhledové foto: Pixabay